pardubickykraj.cz | lanskroun.eu | policie.cz | lanskrounsko.cz
Počasí

Důležité kontakty

Obecní úřad

tel.+420 465 324 552
+420 465 325 010
mailobec@zichlinek.eu


Úřední hodiny

Pondělí a středa
8:00 - 11:00
13:00 - 17:00


Záchranný systém

Jednotné číslo112
Hasiči150
Lékařská pomoc155
Policie158


Hlášení poruch a havárií

Elektřina840 850 860
Plyn1239
Voda840 111 118
Kabel. TV776 677 776
Silnice465 324 599

Pověsti

Staré pověsti o obci Žichlínek. Z knihy NA BESEDĚ, vydané k 50. výročí úmrtí Vcslv.Zd.Hackenschmieda a ke 100. výročí Národopisné výstavy československé, v roce 1928.

O malém ptáčkovi

Na dolním konci Žichlínka v zeleně natřeném domku žila stará žena. Když onemocněla, měla každou noc zvláštní návštěvu. O jedenácté hodině k ní přiletěl takový divný ptáček, který se před ní postavil a křičel: "Já mám hlad, já mám hlad!" I dala mu drobítek chleba a on odletěl.

Ženě to bylo divné, co ten ptáček chce a co ty jeho návštěvy znamenají. Požádala svého bratra a ještě některé příbuzné, aby zůstali u ní přes noc. V obvyklou hodinu přiletěl ptáček, postavil se a křičel: "Já mám hlad, já mám hlad!" Dřív než mu stačilo něco dát, odletěl. Teprve asi po čtvrt roce návštěvy přestaly a žena se uzdravila.

O sově na hřbitově

V Žichlínku jeden čas sedávala na stromě u vchodu na hřbitov sova, která lidi ráda strašívala. Na každého vyvalovala oči a po každém házela kůstky mrtvol. Trvalo to hezky dlouho. Lidé se báli tudy chodit a marsně si s tím lámali hlavu, co by to mohlo znamenat. Nakonec, jak rychle se objevila, tak rychle zmizela.

O jezdci na vichru

Jednou šel sedlák ze Žichlínku do Albrechtic. Když přišel k albrechtickému morovému sloupu, strhla se za ním větřice, s kterou se na koni přihnal jezdec. Sedlák šel rychleji a jezdec za ním. Ze strachu se sedlák dal do běhu a běžel až k panskému mlýnu. Tenkrát v něm byl nějaký Blouhoň. Pode mlýnem byla taková prohlubeň vody, do které sedlák vskočil a pomalu se přebrodil na druhou stranu. Jezdce už za sebou neměl. Kdo ví, kdo to byl?

O Blatech

Na Blatech, čili Bahniskách, na bažinatých lukách na jih od Žichlínka také není a nebylo bezpečno a jisto.

Jednou na Štědrý večer šlo několik děvčat z moravského Rychnova do Žichlínku na půlnoční. Šla těsně při sobě a vedla se pod paží, protože se bála. Když došla k sv. Trojici, slyšela před sebou volání o pomoc: "Kde jste všichni, pojďte sem'"

Děvčata se nejdříve po sobě podívala a s hrůzou seznala, že jedna z nich schází. Honem běžela po hlase a vyvedla scházející, která byla už daleko v lukách, z bludu. Sama nevěděla, jak se tam ocitla. Už kolikrát v noci se tu leckdo ztratit a beze stopy zmizel. Proto tudy lidé v noci neradi chodí. Má-li se z nich někdo ztratit, pozná se to prý předem. Přijde teplý vánek a v tom, aniž by to sám člověk pozoroval, jeden z nich zmizí.

O tajuplnosti se přesvědčil i jeden rychnovský sedlák, který jel z lanškrounského trhu domů. V bahniskách pozoroval, že za ním jede nějaká bílá paní na koni. Pak najednou zmizela. Zanedlouho sedlák umřel.

O hradu Blatníku

Na jižním konci vsi, asi stopadesát kroků od železničního mostu na pravém břehu říčky Sázavy, býval až do stavby dráhy příkrý pahrbek na Blatech, chráněný silným valem a dvěma širokými příkopy. Měl téměř dvě měřice rozlohy a byl na čtyři sáhy vysoký. I val sám byl o půl sáhu vyšší. Na čeřenu kopce stávala tvrz či hrad se sklepy, které prý sloužívaly za konírny. Zdi hrádku byly široké a pevné, kamenná ostění oken a dveří byly ozdobné práce. Zříceninám říkali lidé Grotful, za slovanského osídlení asi hrad Blatník. Pozdějí tam stávala chaloupka, která zřejmě shořela.

Ze zámeckého lanškrounského vrchu vedla v podzemí chodba až do blatnického hradu.

O Svaté Trojici

U Blatníka za žichlínskou rychtou postavili sochu sv. Trojice na srázném břehu. Od dávna je tu smutno, neveselo a každý si raději zajde, než by tudy večer šel. Bývalo tu slýchat divné mručení, jakoby někdo stál za sochou, ale nikdo vidět nebyl. Jednou tudy šel kdosi z nádraží a slyšel mručení. Přepadla ho hrůza a dal se do běhu. Bohužel neznámý neviděl sráz a spadl střemhlav dolů. Domů přišel pohmožděn a samá boule. Brzy na to zemřel.

O Panně Marii

V Bahniskách u Blatníka bývala velmi často velká voda. Z moravského Rychnova bývala cesta do Žichlínku zatopena. Jel tudy člověk z Lanškrouna, jehož kůň se jen zvolna brodil vodou, která jezdci sahala skoro až po pás. I začal láteřit a sakrovat až hrůza. Tu se před ním vznášela Panna Marie. Na čele mu vyvstal pot, jak se bál. Přes Blata se dostal šťastně až domů. Zanedlouho zemřel.

O vodní panně

U Blatníka se dříve hodně rybařilo. Tam, kde je dnes dráha, býval rybník. Tam se dávaly poleče. Zvláštní bylo, že když pršelo, bývalo slyšet z vody zpět a když bylo hezky, bylo slyšet tichý pláč.Také voda měnila barvu. Před deštěm bývala kalnější a nazelenalá, když mělo být hezky, byla do ruda a čistá. Když to slyšel jeden Rychnovák, pravil: "To bych rád věděl, kam se ty poleče dějí? Kdybych tam byl, tak bych vyčíhal, kdo je bere." Jednou přišel a poleč si dal. Pomalu odcházel, pozpátky a nespouštěl z ní oka. Nezmizela, ale jen se maličko ohlédl po něčem jiném, už byla pryč. Vrátil se k vodě a do ní řekl: "To bych rád viděl tu čarodějnici, co mi ji vzala!" A sotva to dořekl, vynořila se z vody rudozelená vodní panna, chmátla a stáhla ho k sobě do vody.

O Husím krku

U čp. 18 se dělala nová vozová cesta. Z nemístné šetrnosti ji dělali příliš úzkou. To mrzelo starého Halbrštáta, majitele zmiňovaného čísla. Byl by cestu chtěl o něco širší, lépe by se mu hodila, ale se svým návrhem nepochodil. V rozhorlení řekl: "To je rozum! Udělat takový husí krk bez potřeby."

Slovo se ujalo a od té doby se té cestě říká Husí krk.

O umrlčí hlavě

V jednom žichlínském statku se nedařily husy. Vždycky na ně přišel nějaký mor a všechny popadaly.

Jedna stará žena jim poradila, kam čert nemůže, nastrčí bábu, aby jim dávali pít z umrlčí lebky. Jak jim poradila, tak udělali. Přinesli ze hřbitova lebku a dávali jim do ní pít. A opravdu, husám se dobře dařilo. S lebkou přišlo do statku také něco jiného. Strašilo a děly se prapodivné věci. Lidé radili lebku zakopat do země, zazdít do zdi, ale ani potom nebyl zdaleka pokoj. Pomohla až cikánka, která přišla, zda si nechtějí nechat hádat. Ta jim řekla, že statek sedmkrát vyhoří, než v něm nadobro nastane pokoj. Od té doby statek vyhořel už pětkrát.

O Koupovi

Skoro každá ves si zachovala vzpomínky na sedláky, kováře, kteří slynuli silou bájných předků a jako oni přinášeli vlky, divoké kance z lesů, krotili rozzuřené býky, vytahovali naložené fůry z bláta a jinak dokazovali svoji sílu. Při tom tito obři byli povahy holubičí.

Také v poněmčeném Žichlínku se vypravovalo o takovém olbřímovi, který tam po třicetileté válce žil. Jmenoval se Jan Koupa. Tehdy byl ovšem Žichlínek český. Tenkrát se v našich lesích toulali vlci, jak dosvědčují vlčí jámy, nacházející se skoro v každé vsi. Hluboký les byl moravským Lubníkem a Žichlínkem domovem vlků, kteří se v zimě, puzeni hladem, odvažovali až do vsi. Lidé, kteří se ubírali přes pole, dávali si na krk železné obojky, aby se chránili před jejich zuby.

Jednou za jasné mrazivé noci před Vánocemi šel mladý Koupa na přástky k nedalekému sousedovi, kde doufal, že se sejde se svou nejmilejší. Vysoký límec selského kožichu, jaké byly tehdy v obyčeji, si vyhrnul. Již skoro docházel k milé chaloupce, když se pojednou mocným nárazem zezadu zapotácel, div, že neupadl. Na ramenou ucítil silné pazoury, které se mu za štěkového vytí zakously do silného límce. Horký dech z tlamy mu ovanul tvář. Bleskurychle uchopil šelmu, hladového vlka, za přední nohy, mocným rozmachem ho přehodil kupředu. Vlk ho nemohl nijak kousnout. Koupa hlasitě jásal a vlk vyl do tiché noci, zadníma nohama hrabal do prázdna. U souseda Koupa kopl do venkovních dveří a po síni volal své děvče, které celé polekané otevřelo dveře. Koupa vstoupil do světnice. Prozpěvující přadleny ztichly a vyděšeně zíraly na Jendu, který měl na sobě vlka. "Podívejte se, jak se to s takovou šelmou dělá," pravil. Dva kroky před dubovým stolem mrštil vlkem tak, že bestie letěla přes jinochovu hlavu a dopadla mocně na hranu stolu. Výskající děvčata začala utíkat. "Už má dost!" prohlásil jinoch. Vlk s přeraženým křížem ležel natažený přes hranu stolu.

O Koupově smrti se toho vypráví více: Koupův přítel Viktorin, rychetnikův syn, chodil za dcerou jednoho rolníka v Třebářově na Moravě. Třebářovští chasníci mu slíbili, že mu zaženou chuť chodit do Třebářova na zálety. Dopadnou-li ho, spráskají ho jako psa.

Viktorin samozřejmě do Třebářova šel, šel k muzice a pozval i přítele Koupu za průvodce. Když si Viktorin dal zahrát sólo, chasa mu to nechtěla dovolit a hrnula se na něho. Tu Koupa vskočil doprostřed sálu před Viktorina. Některé vyházel oknem do zahrady, množství jich vyhnal dveřmi z hospody a jiní vyskákali okny. Zatímco Viktorin tančil v prázdném sále se svým děvčetem. Koupa na prahu rychty hlídal, aby se dovnitř nikdo neodvážil. Po tanci Koupu Viktorin zavolal k poctě. Ale jakmile se Koupa obrátil, přiletěl ze silnice ze zástupu třebářovských kámen, který Koupu trefil přímo do spánku. Krev se z rány lila proudem a Koupa klesl. Za pár okamžiků byl mrtev.

Dle jiného vyprávění byl už letitý Koupa se svým čtrnáctiletým synkem v Šumvaldských lesích pro dříví. Tehdejší cesty byly samé výmoly a hluboké hrboly. Vezli sáh bukového dříví. Vůz s těžkým nákladem uvázl v dolíku a koně ho nemohli vytáhnout. I pravil svému synovi: "Až křiknu, hned ať s koňmi zabereš!" Sám skočil do příkopu pod vůz, nadzdvihl ho svými zády a křikl: "Jeď!" Ale čtrnáctiletý hoch neměl tolik pohotové obratnosti, koně včas nezabrali a těžký náklad přimáčkl tatínka k zemi. Pohmoždil si prý játra a do roka zemřel.

O posledním krveprolití

Kdysi v době roboty a jařma, kdy lid milostivé vrchnosti robotoval a svého zanedbával, nastal hlad. Nebylo dočista co jíst. Lidé se v tém nesnázi sami všelijak povzbuzovali k trpělivosti a utěšovali se rozprávkami, že zase brzy nastanou lepší časy, že Češi, Němci a Uhři pro hlad budou ze svých domovů utíkat a procházet zdejší krajinou. V okolí Lanškrouna se pak strhne krvavá bitva, ve které poteče krev proudem. Pak, až bude celá země nasáklá krví, sejdou se tři monarchové - český, německý a uherský - v zakrvácených rouchách na Blatníku a zde si podají ruce na potvrzení věčného míru. Po této poslední vojně nastane konečně smír mezi těmito národy.